Anorexie

Začíná to nevinně - malá dieta přece nikoho nezabije. Někdy už je ale pozdě na záchranu...

Pátek 24.8. 2007, 12:00

S šokujícími 23 kg patří slečna Lenka k nejvážnějším případům nemoci zvané anorexie. Už nikdy nebude mít děti, už nikdy nebude normální...

Když se každé ráno probudím a podívám do zrcadla, zvedne se mi z toho pohledu žaludek. Zoufale toužím být normální, žít jako normální mladá žena v mém věku, mít svého kluka a chodit s ním. Ale nemůžu. Vážím necelých 23 kg a pořád si myslím, že jsem tlustá," svěřuje se Lenka (22) z Prahy a vyčerpaně se odmlčí.

Po chvíli naváže: "Stačí mi podívat se, jaká mám stehna. 'Tloustnou mi nohy,' oznámím mámě a ona jen potřese hlavou a jde pryč. Vím, že na takový hovor už nemá sílu. Uvědomuju si, že se zabíjím, ale stejně nedokážu vzít nic do úst. Jediné, co za den do sebe dostanu, jsou čtyři malé hořké čokolády a jedna cola.

I kdybych si chtěla vzít něco jiného, stejně bych to zase vyzvrátila. Bojím se i dotknout někoho najedeného, aby mě nenakazil kaloriemi. Už roky jsem nevkročila do kuchyně. Po tak dlouhém odmítání jídla už jinak prostě nemůžu. Nechci umřít, své chování však nedokážu změnit."

Nesnesla jsem smích spolužáků

"Ve škole se mi děti vysmívaly kvůli vyrážce. Nebylo to jen akné, ale těžký ekzém. Tak těžký, že jsem kvůli němu několikrát skončila v nemocnici. Měla jsem všude po obličeji strupy a ostatní holky se mi pošklebovaly.

Kvůli nim jsem začala nenávidět svou pleť a vůbec všechno na svém těle. A v tu dobu rodiče prošli nepříjemným rozvodem. Musela jsem rychle vyspět a stát se matčinou oporou. Ale nedokázala jsem to."

Klíč k úspěchu je štíhlost

"Neměla jsem žádné přátele a situace doma byla nesnesitelná. Život se mi začal vymykat z rukou. Pak mi jednoho dne něco došlo: všechny oblíbené a spokojené dívky, které znám, jsou hubené! Usoudila jsem, že kdybych byla taky štíhlá, můj život by byl šťastnější. A tak jsem začala hubnout a všichni okolo si mě začali všímat. Holky, které mě do té doby šikanovaly, ke mně najednou byly milé. 'Ty jsi zhubla?' říkaly mi. 'Vypadáš skvěle, pojď s náma večer.' A pak to s mým jezením šlo z kopce.

Jedla jsem stále menší porce a nakonec jsem je začala úplně vynechávat. Do dvou let, tehdy mi bylo sedmnáct, jsem už vážila jen 35,5 kila a přežívala na sklence dietní coly denně. Pak matce došla trpělivost a odvedla mě k doktorovi. Stačil mu jediný pohled a hospitalizoval mě na šest měsíců. Podařilo se mi tam nabrat asi šest kilo, ale jakmile jsem se vrátila domů, hned jsem do toho spadla zpátky a zhubla na 32 kilo. Nutkání být štíhlá jsem nedokázala čelit.

Poprvé v životě jsem měla nad něčím kontrolu a věřila, že mě druzí budou mít rádi jen jako hubenou. Když mě ten lékař znovu uviděl, dal mě převézt na uzavřené oddělení. Začalo mi jedno z nejhorších období v životě. Byla jsem zavřená s divnými lidmi. A když jsem nejedla nepustili mě z pokoje - bylo to příšerné. Nakonec jsem začala jíst a můj postoj k jídlu se změnil - poprvé za mnoho let jsem z něj měla radost. Jenže pak jsem se tam seznámila s 'kolegyní'. Ta jedla, ale přitom dál hubla, protože užívala projímadla. Přišlo mi to geniální."

Zázračná spása - projímadla

Když mě po pár měsících propustili s váhou 45 kilo, hned druhý den jsem zašla do lékárny a nakoupila projímadla. Začala jsem se přejídat, pak jsem vše vyzvracela a na to si dala desítky pilulek projímadel denně, abych měla jistotu, že z těla vypudím i poslední tukovou buňku. Zdálo se mi to mnohem lepší, než se mučit hlady. Sice jsem si ničila vnitřnosti, ale byla jsem hubená - a na ničem jiném mi nesešlo.

Kupovala jsem tolik projímadel, že mi je postupně všude odmítli prodávat. Celé dny jsem nakupovala jídlo, cpala se, zvracela a plánovala, co sním zítra. Byla jsem už tak nemocná, že to tělo nedokázalo zvládnout a přepadaly mě záchvaty a křeče. Máma byla zděšená. Zoufale se mi snažila nějak pomoci, ale všechno bylo marné.

Myslím, že nebýt jí, už bych byla dávno mrtvá. Doktoři se mě pokusili ještě několikrát izolovat v nemocnici, ale pokaždé, když jsem trochu nabrala a pustili mě, hned jsem vše zase shodila. Jediným efektem pobytu v nemocnici bylo, že jsem na tom byla čím dál hůř. Dívky, se kterými jsem se v nemocnici potkávala, mi vše ještě ztěžovaly, pořád jsme mezi sebou soutěžily a navzájem se hecovaly. Která z nás je nejhubenější? Kterou propustí, aniž by začala jíst?

Doktoři nakonec díky bohu pochopili, že ústavní léčba na mě nezabírá, a povolili mi zůstat doma a hlídat si váhu. Teprve tehdy mi začalo docházet, co dělám svému tělu. Třikrát mě znovu vezli do nemocnice, protože mi tělo vypovědělo službu. Zuby se mi drolily, oči nedokázaly snášet jasné světlo a měkly mi kosti. Nenáviděla jsem se za to, co si provádím, ale nestačilo to, abych se rozhodla nabírat váhu - chtěla jsem jen zvítězit nad bulimií.

A s máminou pomocí se mi to nakonec podařilo. Jenže jak jsem přestala s přejídáním a zvracením, přestala jsem zároveň i jíst. Přestěhovaly jsme se s mámou do Prahy, abychom začaly nový život, ale vlastně se nic nezměnilo. Nenabrala jsem ani kilo. 'Lenko, jestli nezačneš jíst, umřeš,' řekl mi nakonec nový doktor. Nechtěla jsem umřít a nechat tady mámu samotnou. Jenže touha po štíhlosti byla příliš silná.

Přišla jsem na to, že jediný způsob, jak to můžu zvládnout, je udržovat si alespoň stejnou váhu. A to se mi zatím daří. Poslední čtyři roky mám pořád 23 kilo. Přežívám na čokoládě a cole. Nejím zeleninu, protože jsem přesvědčená, že když už musím jíst, pak jen něco, co mi skutečně chutná. A zeleninu vážně nemusím. Nyní chodím pravidelně k psychologovi a také jednou za čtrnáct dní k doktorovi na krevní testy a vyšetření ledvin a jater."

"Už nikdy nechci znovu do ústavu, a tak beru denně 15 tablet sodíku, abych vše zvládla. Moc dobře vím, co jsem se sebou provedla - je ze mě troska. Od patnácti jsem nedostala menstruaci. I kdybych se vrátila do normálu, nikdy už nemůžu mít děti, protože mi příslušné orgány atrofovaly. V páteři a pánvi mám osteoporózu. A nedokážu spát souvisle déle než hodinu. Cítím vinu za trápení, které jsem způsobila matce.

Jen tiše a marně závidím ostatním ženám v mém věku a toužím, abych alespoň chvíli mohla žít jako ony. Nenávidím se za to, že jsem závislá na mámě, často mě musí jen vozit na vozíku, jak jsem slabá. Nemám žádné přátele mezi svými vrstevníky a vidím, jak na mě lidi zírají, když jsem venku - tohle není život. Ale pořád se snažím uvažovat pozitivně. Řeknu si třeba, že když si teď dám kávu a do ní lžičku medu, možná budu jednou zase normální.

Můžu umřít za pár dní nebo týdnů, anebo třeba takhle dokážu přežívat ještě celé roky. Vím, že jsem silná, a pokud to zkusím, můžu to dokázat, ale uvědomuju si, že to bude ještě dlouhá cesta. Jen doufám, že se už nikdo nerozhodne opakovat to, čím jsem si musela projít já."

Takto ztýranou dívku nepotkáte na každém rohu. Ale jakkoli se zdá tento příběh neuvěřitelný, bohužel není až tak vzácný. Anorexie se šíří jako mor. Nespokojené s vlastním tělem začínají být už velmi malé holčičky. Důležité je být vnímavý k lidem kolem. Nezavírejte oči před jejich problémy - možná jim pomůžete uniknout peklu...

Anorexie je smrtelná nemoc!

Mentální anorexie je nemoc duše, kdy trpí především tělo, které si nemocný může zdevastovat tak, že zemře. Jedná se tedy o smrtelnou nemoc. Anorexií trpí převážně dívky (95 % případů), chlapců a mladých mužů však stále přibývá. Nejčastěji se vyvíjí mezi 12 a 18 rokem, někdy se však objevuje i po čtyřicítce, zejména v souvislosti s krizí středního věku u žen.

Základem je chorobný strach z tloustnutí, odmítání jídla, zmenšování porcí, což postupně vede ke ztrátě chuti k jídlu i pocitu hladu, dochází k výraznému snižování tělesné hmotnosti až k extrémní vyhublosti. Při tom dívka trpí pocity, že je tlustá či že jí hrozí ztloustnutí. I přes vyhublost jsou dívky velice aktivní, např. mnoho hodin denně cvičí. O jídle často mluví, s oblibou se podílejí na jeho přípravě, ale nikdy ho samy nejí.

Paradoxně se jim tak jídlo, které neprochází žaludkem, usídlí v hlavě. Zdravotní následky - suchá, vrásčitá, zašedlá pleť, která má sklon praskat, suché lámavé vlasy, které vypadávají, závratě, nespavost, nízký tlak, nepravidelný tep s možností selhání srdce, selhávání ledvin, ztráta menstruace. Po psychické stránce dívky bývají neurotické, s hysterickými popř. depresivními rysy.

Příčiny lze hledat v osobnostních charakteristikách dívek, v tomto směru napáchal velké škody estetický ideál 'úspěšné' ženy či dívky, která je štíhlá, aktivní a má svůj život bezpečně pod kontrolou: Mám kontrolu nad jídlem, tělo hubne, tedy mám kontrolu nad životem. Silné jsou i vlivy rodiny - rodiče si přáli chlapce, a mají dívku. Ta proto nepřijímá své ženské tvary a ženskou roli. Anebo mají rodiče na dítě neúměrné nároky a chtějí z něj 'něco mít' za každou cenu.

Dívky se podvolují tvrdému režimu, ale vzbouří se alespoň tělesně, když nemohou duševně - hubnou. Popř. je v rodinách dominantní matka anebo je rozvedená a upne se příliš na dceru, která se jí neumí jinak vzepřít. Někdy negativně zapůsobí posměch spolužáků, když dívka rychle vyspěje. Naprosto nevhodné jsou poznámky typu: Maminko, koukej, jak se nám dcera zakulatila, jak má velká prsa, zadek!

K prvotním projevům anorexie patří samotaření a uzavírání se do svého světa, náhlá ztráta váhy, přecházení při jídle nebo jeho odnášení, kam není vidět, ztráta menstruace, stálé komentáře na vlastní váhu, nespokojenost se svou váhou, i když je dívka štíhlá až hubená, stálé hovory o jídle, vyžadování vybraných lahůdek, které pak nejí, nezvykle dlouhé a tvrdé cvičení...

Při všech příznacích je zapotřebí navštívit vždy odborníka-psychologa popř. psychiatra. Čím dřív se porucha podchytí, tím větší je šance na vyléčení.
PhDr. Jitka Hofmannová, psycholožka